To nemá smysl rozebírat. Já vím, že se tak chová, bude chovat a nezmění se. Já prostě jen nechápu, proč mě to vždycky znovu a znovu zasáhne s takovou silou. Já jsem asi fakt blbá, mě to (zase) vůbec nenapadlo, že to takto dopadne, i když při minulé (červencové) návštěvě to bylo to samý. (furt je to to samý).

Normálně se fakt z toho nehroutím, beru to tak, jak to je, dávno mám zařízený svůj vlastní život, objektivně ji k ničemu nepotřebuju, a když "nic neočekávám", tak těch pár dnů pár krát za rok proběhne celkem v klidu. Problém je v té mé nepřiměřené reakci na to další zklamání, resp. v tom, že mě to znovu a znovu zklamává, protože si prostě vždycky znovu a znovu myslím, že tentokrát ...

Vnouče si myslím, že má celkem ráda, ale taky je vůči němu chladná - že by někdy jen tak přijela podívat se na něj (když už na "nás" by bylo ode mě naivní očekávat), nebo že by si ho vzala na prázdniny k sobě nebo někam jinam, nebo na nějaký výlet, to nee. Ona asi umí tak objektivně neupřednostňovat, to ano, tj. dárky na vánoce a tak rozděluje spravedlivě všem ve stejné hodnotě...

Já vlastně ani nevím, jestli mě má nebo nemá ráda. Já si pořád myslím, že ano, i když nevylučuju, že je to jen víra, protože opak by byl moc krutý. Taky si ale myslím, že je ráda, že jsem dospělá, samostatná, soběstačná a že ji tudíž k ničemu nepotřebuju a že ode mě má pokoj.

Nejvíc mě s.r., že jsem dneska celý odpoledne nakupovala, chystala, uklízela..., malýho jsem strčila do pokoje k hračkám a k televizi, že já mám moc práce, když přijede babička, i jsem zvýšila hlas, že mě musí nechat, že to musím všechno stihnout než dorazí, a ona mě hned první větou spraží tak, že mě hodí do deprese. Jsem prostě blbá.