Dari, mám to podobně, s oběma rodičema, bohužel. Nedá se s tím nic dělat. Já od nich už od dětství nic neočekávám a dělám dobře, protože v tomto mě nikdy nezklamali. Vlastně jen jednou, když se mi narodila první dcera, jsem zadoufala, že by se třeba mohlo něco změnit..no, pěkně rychle jsem vystřízlivěla.
Většinu času už mě to netrápí, jen někdy. Přestože moji rodiče se nechovali jako rodiče, dali mi paradoxně strašně moc - příklad, jak by to v žádném případě nemělo vypadat. Toho se striktně držím v osobním životě a moje největší chlouba je v tom, že nejsem jako oni. Za svoje děti bych dýchala, dělám pro ně všechno, svůj život jsem jim totálně podřídila a ráda. Osobně pochybuji, že bych jinak byla taková matka neprojít si tím, čím jsem si prošla v dětství, možná bych byla úplně nemožná, nejsem svým založením ani kvočna ani hospodyňka - stejně jako má matka.