j.a.s., ale je, vždy´t nehraj...ale pak člověk umře s tím, že vlastně - nikdy neodpustil...ta křivda zůstává, a protože jsem zastáncem eidee, že tu nejsme jedinkrát a ža naše duše, a tím i jakási paměť zemře s naším tělem (a pak se opět probudí a zas je tu s námi a čeká a čeká na odpuštění dál a dál), tak se raději snažím pochopit a odpustit, dokud vím, oč jde. Je to osvobozující, očišťující a uzdravující.

A ne že by mi to vždycky šlo .
Svoje rodiče (3 ) už jsem zpracovala. V mých 50ti to už takhle můžu říct...ale tak trvalo mi to celkem dost let...ulevilo se mi hodně.
Nemám tam ani stíneček křivdy, stín nějakého ublížení...a taky jsem měla co zpracovávat. On asi každý, ideál určitě neexistuje a nějaké maličkosti řeší asi všichni...a taky naše děti s námi, taky jsme rodiče.

A teď potřebuju jednu důležitou věc, kterou potřebuju "uzdravit" fakt na fyzickém těle...a ona je "psycho"...a pořád úplně nevím, jak na ni...ale vím o ní a mám dobrou vůli, ale nejde to a nejde .