Ale já přece nejsem žádnej arbitr, abych to posuzovala.

A asi je dobrý rozlišit, že v žádném případě nezpochybňuji pocity toho dítěte a netvrdím, že když mu něco bylo nepříjemný, tak že mu to nemělo být nepříjemný a že to bylo špatně, takže opravdu není nutný se na mě za to zlobit.

Mám pocit, že to berete tak, že "stala se mi křivda, rodič mi ublížil a kdo řekne slovo proti tomu, tak je proti mně", a z pohledu toho dítěte je to naprosto pochopitelný - ta bolest byla opravdová a nezaslouží si zpochybnění.

Ale nemůžu si odpustit nevidět i tu druhou stranu - aniž by to umenšovalo nebo zlehčovalo vaši bolest, myslíte, že ten rodič to dělal SCHVÁLNĚ, aby vás týral, nebo si prostě jen myslel, že to tak má být správně, případně to líp nedokázal?

A můžeme my si být skutečně JISTÍ, že to, co děláme, je dobře, a že nám to naše dítě neodcizí, protože bude mít pocit, že jsme ho poznamenali a ublížili mu, ačkoli my jsme ze svého pohledu dělali to nejlepší, co jsme uměli?

A ano, myslím si, že pokud by kontakt s rodičem měl dítě ničit, tak je skutečně lepší, když se mu obloukem vyhne, a že má na to plné právo - nikdo není povinen nechat se týrat. Případně pokud se s nimi nechce přestat stýkat úplně, tak má právo i na "ochladnutí", a myslím, že je zákonité a dokonce žádoucí přestat brát takového rodiče a jeho názory vážně a trápit se jimi.