j.a.s, ale Ty tam čteš věci, který tam číst chceš, ne to, co bylo opravdu řečeno.

Ropucha ani já neznáme konkrétní situaci ani lidi, jen jsme si dovolily se ZEPTAT, jestli není MOŽNÝ, že ten rodič to dítě rád má, akorát mu to neumí dávat najevo způsobem, který by to dítě dokázalo "přečíst"?

Netvrdíme, že to je tak URČITĚ, ani že by bylo nutný "ctít až do smrti".

Myslím si, že klidně je možný říct si "rodiče mi udělali něco tak hroznýho, že už je nikdy nechci vidět".

Ale jak říkáš, že "místo toho, aby se ti rodič omluvil a držel pusu, tak tě deptá tím, že si vymýšlíš nebo že to bylo pro tvé dobro... " - tak pokud on to ze svého pohledu tak vnímá, tak co má říct? Já bych asi v takový situaci řekla, že jsem to prostě v té chvíli vyhodnotila jako nejlepší řešení a pokud to to dítě vnímá jako poškozující, tak mě to mrzí. Dá se vůbec říct něco víc?

Nedokázala bych si posypat hlavu popelem za něco, co jsem dle vlastního vědomí a svědomí neudělala, a možná mám příliš před očima své starší pubertální dítě, které je schopno mě (nás rodiče) obvinit z něčeho, co naprosto není pravda, co jiného se dá říct, než že si vymýšlí? Přece jen pro klid jeho duše nepřiznám něco, co prostě pravda není?

"Takže ve finále člověk v životě bojuje sám se sebou a se všemi ostatními, co odmítají připustit, že některé matky jsou fakt kr...."

A proč potřebuješ, aby to připustilo okolí? Ono přece většinou nemůže znát celou situaci. Nestačí Ti, když jsi o tom přesvědčena sama?