Já myslím, že dobrá máma může chybět celý život. Nebo spíš hezký vztah s mámou, "dobrá máma" pod tím si lze představit různé věci. Moje máma byla mým trvalým zdrojem stresu, ale nebyla zlá.

Každopádně jsem teď narazila na takovou věc v knížce Tobiáš Lolness. Matka Tobiáše Maja se zrovna dozvěděla, že její matka zemřela. Ačkoliv jejich vzájemné vztahy byly špatné, nevídaly se, přesto jí to sebralo. A píše se tam:

"Toho dne při pohledu na Maju Tobiáš pochopil, že když někoho oplakáváme, pláčeme taky kvůli tomu, co nám nedal.
Maja oplakávala matku, kterou nikdy neměla.
Teď už tím spíš žádnou dokonalou matku určitě nepotká.
Proto vzlykala.
Jako by člověk až do konce doufal, že přijde nějaké gesto nebo slovo, které všechno napraví. Jako by smrt to gesto, které nebylo učiněno, nebo to slovo, které nebylo nikdy vyřčeno, zabila.
Tobiáše napadlo, že to je poslední zlý kousek, co mu babička vyvedla, něco na způsob: "Když jsem tady, působím ti bolest, a když odcházím, tak taky!!"
Mělo by se tom říkat Radogondin zdvojený efekt: ubližovat i po smrti."

Taky jsem doufala, že se to nějak spraví. Ale taky se mi nedaří být máma, jakou bych chtěla být.