Ptáš se na názor když se člověk stará a pak dědí napůl se sourozenci - starala jsem se od 16 o dědu. Šlo spíš o společnost a pomoc v domácnosti, sebeobsluhu zvládal. Byt zdědil táta jako jediné dítě a soudně mi odepřel přístup do bytu, přestože to posledních X let bylo moje doma (a vlastně mě o přemístění požádal on, protože kdyby chtěl s dědou žít sám, musel by se přestěhovat a vzdát práce). Vnímám to značně jako křivdu. Nevadilo by mi nezdědit majetek. Ale to, že jsem přijela po roce z koleje a nemohla domů aspoň pro svejch pět svěstek (deník, co jsme s dědou spolu psali, moje oblíbené knížky, jeho mandolinu kterou mi dal), mě dožralo.
Být to sourozenec a rodiče, asi by záleželo i na dalších faktorech - například jejich rodiny, zaměstnání a obecně poměry (přijde mi logické velký byt odkázat, pokud má dotyčný problém s bydlením a velkou rodinu, a druhého sourozence vyplatit, například). V situaci kdy jsou sourozenci na tom všichni stejně a stará se jen jeden, následní dědí všichni rovným dílem, chápala bych, pokud to bude důvod pro špatné vztahy.