na rodinu chodím dlouho, i když spíš číst...

ale dneska jsem se rozhodla napsat, už nemůžu....cítím se jako slaboch, vím, že hodně žen je na tom hůř , ale přesto

Procházím nyní rozvodem, bude asi sporný, dohoda se nedaří...ale co mě nejvíc trápí...nejsem absolutně schopná zváldnout novou partnerku manžela a to, že jsou s ním a s ní děti naprosto štastné a to až tak, že syn nedávno řekl, že by chtěl zkusit bydlet s tátou.

pokusím se jen ve zkratce popsat situaci...

S manželem jsem byli 15 let, máme dvě děti(7 a 10 let), před třemi lety jsem zjistila že se něco děje, po roce se potvrdilo, že si začal s naší známou, jezdili jsme spolu na dovolené, znali se cel roky, ona se rozvedla s jeho nejlepším kamarádem, naše děti se znají od narození, prostě teta....nebylo to intenzivní přátelství (z mé strany), nicméně manžel po ní prahnul evidentně celé roky a to, že se rozvedla otevřelo cestu k tomu, aby s ní mohl být. Dobře, nebyli jsme možná skvělé manželství, ale já jsem ho měla ráda, snažila se, rodina a děti pro mě jsou prostě všechno. když jsem to zjistila, snažila jsem se abychom to zvládli, našla jsem i manželského poradce, ale bohužel snaha z mé strany nestačila, i poradce mi řekl, že byl rozhodnutý jít. Do té doby byly děti hlavně na mě, on akorát seděl u PC, nebo byl pryč, pracovně, ale to samozřejmě spojoval s ní( není z našeho města). Před rokem se odstěhoval, nastavili jsme režim jako bychom byli po rozvodu, děti 1x14 dní a den v týdnu. Vše funguje, je to náročné, děti jsou doma smutné, ale s tátou happy, tam nic znát nedají a užívají si. Ano, je lepší teď než byl před tím. Tráví s novou partnerkou a všemi dětmi dovolené, víkendy, výlety, vše co jsem si přála já v manželství, ale to nikdy nechtěl a neměl čas. Vlastně je teď ideální. Partnerka moje děti zná, chová se k nim hezky, on se tam samozřejmě taky chová absolutně jinak, takže vlastně vidí krásnou rodinu.

Vím, že jim to mám přát, být ráda, že to tak je, ale já se naprosto nedokážu vyrovnat s tím vším, strašně žárlím, je mi strašně líto, že oni vlastně teď žijou to co já si nejvíc přála, ale bez mě, topím se v bezmoci....celé ty 4 roky jsem se snažila zvládnout, starat se o děti, aby se jich to co nejméně dotklo, být v pohodě, snažila se odreagovat, starat se o sebe......prostě ideální kombinace, která se všude radí....ale absolutně nic m nepomáhá a víkendy kdy jsou pryč, přijedou nadšení a doma jen otrávení, že se mnou jsou jen povinnosti, jsou strašný. Tatínek je pro ně skvělej, všechno koupí, má najednou čas, teta skvělá, já si vyžírám každodenní život a jejich smutky, který samozřejmě jsou.

Už od začátku jsem věděla, že se s novou partnerkou nedokážu vyrovnat, vždy ji obdivoval a já tím dost trpěla. Kdyby to byla aspoň nějaká kráva...je normální, v pohodě....Snažila jsem se i najít psychologa, abych to s jeho pomocí zvládla, ale nedaří se. Nebylo to ono.

Vím, jsou na tom lidi hůř, ale mám pocit, že mě to sežere zevnitř. Stydím se za to, že jim závidím, že je beze mě vlastně šťastnější a lepší táta, nevím, co jsem udělala tak špatně.....on mi nechybí,ale přes děti je to masáž...

Nemáte nějakou radu, jak to alespoň trochu zvládnout? Nebo tip na psychologa..já to sama prostě nedávám...