Monty, ale to je tvoje realita...lidi (a děti) mají různé citové prožívání...lidi jsou individuality, jsou každý naprosto jedinečný, stejně tak jak jsou jedinečné jejich papilární linie třebas.

A prožitky jsou jejich vlastní prožitky, někdy nesdělitelné, nepřenosné.
Můžeš se do těch druhých lidí aspoň za nějaké části vcítit, anebo aspoň akceptovat jejich vnímání a prožívání, anebo si můžeš vést svou, že ty to máš tak a ostatní to mají (mít) taky tak, a že takto je to tak správně.
Jo, je to správně pro tebe, ale nemusí to být správně už ani pro tvoje nejbližší lidi .
Je to prostě silně, ale opravdu silně individuální.

Jsou lidi, kteří jsou jaksi "citovými trpaslíky", a lidi, kterých se dotkne a které rozechvěje všechno jako lístky na osice a pak mnoho nuancí mezi tím. Mohly bychom se dohadovat, kolik je kterých...ale to by asi nemělo cenu.

Myslím si, že důležité je při takových zásadních aktech jako je třeba rozvod, uvědomit si to, že dospělí rozhodují i za děti...že by tuto odpovědnost měli mít na mysli a že od dětí se PŘEDPOKLÁDÁ, že se přizpůsobí tomu, co i za ně rodiče rozhodnou. Nebo někdy jen jeden rodič. A ty děti jsou většinou k tomu přizpůsobení nějakým důvodem přinuceny. Ta akceptace situace dítětem je až další krok. Někdy je to akceptace zdánlivá.

A rozhodně neobhajuju příšerné rodinné soužití místo rozvodu. Jen si myslím, že lidi dnes zahazují cenné věci často dřív, než je se je pokusí opravit. Někdy by oprava šla, někdy to samozřejmě nejde.