Mariano,
to ale právě vychází z té nekompatibility.
Ona si určitě myslela, že je. A že dělá pro své děti to nejlepší. Jenže to její "nejlepší" se nestřetlo s tím, co jsem chtěla nebo očekávala já.
Máma celoživotně bojovala s tím, že jsme jak já, tak sestra měly radši babičku. Přitom babička nebyla žádný světec a z dnešního pohledu byla její výchova přinejmenším problematická. Ovšem ten zásadní rozdíl, který máma nechápala byl ten, že babička byla schopná vidět a akceptovat děti jako osobnosti. Máma se nás neustále snažila měnit k obrazu svému a vůbec ji nezajímalo, kdo jsme. Nějaké zájmy, názory... to ji vůbec netankovalo, protože děti mají poslouchat rodiče, dělat jim radost, dobře se učit a nezlobit. Ségra, která má bohužel složitější povahu to ještě v pubertě často obrečela, že se máma nezajímá o to, co ji trápí nebo co ji baví, ale ptá se jen na školu a na povinnosti typu "venčení psa".
V dospělosti se to překlopilo do "já dělala, co jsem mohla, vy jste holt takové, jaké jste, už to nezměním" - a už je docela klid, aspoň z mé strany, ségra s tím bojuje pořád. Ale přesně to vidím na synovi, který je teď ve věku, kdy jsem mámu nesnášela snad nejvíc. Je to jak přes kopírák. Babička pochválí školní výsledky, ale vůbec ji nezajímá, čím její vnuk žije. Pro ni jsou to blbosti a tím to hasne.