Včera večer zemřel náš velmi blízký kamarád. V autě, vyjel ze silnice a boural. Ale podle vseho to vypadá, že mu za volantem selhalo srdce. Vlastně je to jedno. Prostě je mrtvý. Konec. Finito. Ende.

Je to neskutečné, pečete pro něj bábovku a najednou vám zavolají, že nepřijede. Že už nemá kdo přijet. A vy stojíte, v jedné ruce vařečku, že které kape těsto na koberec v obýváku, ve druhé telefon a slyšíte se jak říkáte, ze to ale prece neni mozne, že s vámi měl na zítra velké plány...

Byl tak silný a plný života, měl tolik plánů... bylo mu jen o pár let víc než mně a muži... A já poprve v životě nedokážu připustit, že už po smrti nic není. Určitě je někde tam nahoře a chová tam pro ostatní bejky a prasata, doji kozy a krávy, opravuje jim nebeský vozítka a organizuje grilovačky a zabijačky, pálí jim tam tu jeho slivovici a všude je ho tam plno, všichni se smějí jeho průpovídkam a ......

Nikdy jsem podobné pocity neměla. Brečela jsem, bylo mi smutno, ale vždy jsem to zpracovala jako že je prostě konec. Nevím, jestli je to věkem. Ale u něj mi to nejde.

Dík, že jsem se tu mohla vypsat. Muž je také v šoku, ale nedokáže si o tom se mnou povídat.

A zítra se vrátí dcera a bude se po něm ptát. Poprvé v životě jí budu muset říct, že někdo, koho milovala, už není. Nevím jak na to. Bude to i její první pohřeb. Ale chci ji tam vzít, aby se rozloučila.