Kouličko, je mi to moc líto, musí to být šok, takhle najednou....před necelými 10 lety mi zemřel můj milovaný táta...navíc jen týden před tím, než se mi narodil syn...strašně mě to mrzí, že neměli možnost se poznat, jsou si v něčem hodně podobní a skvěle by si rozuměli...nevím, jestli je nebe, každopádně prostě cítím, že smrtí to nekončí, že žijeme další životy a že v těch dalších se s našimi blízkými můžeme zase setkat...na jiném místě, v jiné podobě....znáš takový ten pocit, když si s někým naprosto dokonale rozumíš a zdá se ti, jako kdyby jste se už odněkud znali, přestože se vidíte poprvé?...Myslím, že právě to jsou lidé, se kterými jsme se setkali už někdy dřív v nějakém jiném životě....Když bylo synovi asi 5 a začal intenzivně řešit smrt, tak jednou přišel s otázkou, jestli až zemřeme, tak jestli se pak znova narodíme zase do jedné rodiny, jestli budeme zase spolu...vůbec nevím, jak k tomu přišel, nikdy jsme s ním o ničem takovém nemluvili a myslím, že ani nikdo jiný...on se neptal, JESTLI se znovu narodíme...on to prostě bral jako hotovou věc...jinak já mám třeba po tátově smrti celou dobu pocit, že je pořád někde okolo nás, že na nás dohlíží, sleduje nás, jak se nám daří, co děláme, co prožíváme....a moje mamka má od začátku ten samý pocit taky....a přeju hodně sil, ať se s tím všichni zvládnete vyrovnat co nejlíp to půjde