magrato, ale to není o vysvětlování...to je o tom, co ona cítí uvnitř a jak moc se jí co dotýká...to obyčejnýma slovama - pouhým vysvětlováním - moc nejde...
To by bylo jak poslouchání vyprávění v hodině...učitelka mluví, dítě si to sice pouští do hlavy, ale kde je prožitek? Kde pochopení až tam vevnitř v sobě?

Já mám takovou svou malou filozofii o různých "Já" a jejich kabátcích , nechce se mi to zas rozepisovat...ale u některých takovýchhle dětí je to prostě tak, že oni jsou vevnitř mnohem "starší", než někteří jejich vrstevníci. Netvrdím vůbec, že to je u té tvé dcerky taky tak.
Možná se to dá vysvětlit zjednodušeně tak, že je to podobné, jako kdyby třeba mezi tře´táky byl jeden devá´ták, který by měl ale tělo toho tře´táka a fyzicky se od ostatních nelišil...jak by se mezi těmi tře´táky cítil?
Jak by ho oni přijali, reagovali na něj?
Jak by se od nich odlišoval?
Kdyby věděl, že je už "větší", pochopil by to a mohl by to přijmout, byl by určitým způsobem shovívavý a nějak by mohl adekvátně reagovat. ten jeho vnitřní systém by se uklidnil, že není "chybný", divný, špatný...jiný.
Ale když to neví?
Nechápe třeba, proč ostatní reagují jako malé děti, divně a "zle"...a neví, že je to tím, že on je prostě v něčem trochu napřed, už toho víc umí, víc zažil a pochopil.
A mezi ty třeťáky se tom devá´tákovi ráno nechce...a komu by se chtělo?

Já nevím, jestli je to u vás tak, docela často to u takovýchhle dětí vnímám a pokud to s nimi rezonuje a určitým způsobem tohle pochopí...uleví se jim, i když ti třeťáci samozřejmě nevyrostou...ale je k nim - shovívavější, jakoby s nimi může hrát tu hru na to, že se třeba okatě (pro ně okatě) vnitřně nevyčleňuje.

Moje dcera měla například ráda buď vyloženě malé děti, nebo větší...a dospělé. Teda furt i má. Byla pořád jakoby napřed, s vrstevníky si nerozuměla, nechápala je moc...ale tak jako kooperovala s nimi na té nutné úrovni spolužáků...
Velmi lehce ale vplouvala už poměrně záhy do světa dospělých, nacházela podobná témata u o hodně starších dětí...prostě byla svým způsobem jiná...ona prostě leccos sama od sebe ví, chápe, vidí souvislosti, je citlivá...ale - jí se tedy neposmívali, nasadila si ochrannou masku...a udělal "imidž" pro spolužáky.
Spokojená tam nebyla a ni na střední úplně není, ale prostě ustává to bez frustrace a zloby...zvládá to.
I te´d na střední si víc rozumí s učitelkami, než s vrstevníky, je schopná s dospělými i poněkud držet krok v všeobecném rozhledu, v chápání života a tak...mnohokrát si třeba i dospělý člověk nechá od ní poradit...a rád.
Taky tápala...taky se na sebe zlobila a hledala chyby v sobě ...přišla si divná a jiná...povídaly jsme si o tom stále v určitých intervalech, pořád dokola...
Pak navštívila i psycholožku atd...všude psáli - neuvěřitelně vyspělá, psych. na ni pěla ódy, co a jak všechno dokáže a chápe, jak to má v hlavě srovnané...ale vrstevníci ji nikdy neznali - vnímali ji skrz tu její určitým způsobem obrannou masku, jinak by mezi nimi nepřežila. Samozřejmě bylo a je pár výjimek...těch nejtěsnějších lidí...ale je jich velmi málo.

Popisuju tady něco a nevím, zda to máte doma taky podobně, nečetla jsem ani celou diskuzi,
ale prostě "chyba" nebyla v okolí mojí dcery...nebyla ani v ní..spíš v nepochopení...ve vnímání sama sebe, v zrcadlení v okolí.

Třeba jí kousek toho, co tu píšu, přečti, třeba tomu bude rozumět...
Omlouvám se za nevyžádaný román...vlastně ani nevím, zda dostatečně srozumitelný.