Před dvěma lety jsem byla v situaci, kdy to vypadalo celkem bledě. Byla jsem posedlá myšlenkou, že tu musím po sobě synovi něco zanechat. Sepisovala jsem mu dopisy, ale vždy skončily v koši. Došlo mi, že vlastně není nic podstatného, co bych mu měla napsat. Že ho miluju? Že je moje všechno? To snad není nutné psát, to snad ví (doufám).
Takže jediné, co jsem tehdy zařídila, bylo uspořádání mých věcí, požádání kamarádky, aby na syna dohlédla. Všechno nakonec dobře dopadlo (ťuk, ťuk), ale já už vím, že nejsem ta správná povaha na sepisování dopisů dětem.