Když umíral táta, měli jsme jako rodina na výběr - buď zahájit chemo, po které by měl možná pár týdnů navíc, anebo nechat vklidu odejít. Přestože někteří doktoři nás tlačili do chemoterapií, rozhodla jsem jinak (máma se zhroutila). Tátu jsme si vzali z nemocnice domů kde žil sice jenom týden, ale dostal vše co potřeboval a mohl vklidu odejít. Kdyby měl chemoterapie bylo by mu akorát zle a poslední chvíle by prožil doslova šíleně. Díky holkám tady, které mě odkázaly na skvělé stránky o "umírání" jsem byla na vše připravená a když táta začal opravdu odcházet věděla jsem o co jde, záchranku jsem nevolala a ráno v pokoji v vklidu odešel...... Poté co jsem toto prožila jsem dala jasně rodině najevo, že pokud by můj stav byl bez lepší prognózy na běžný život tak resuscitaci odmítám. Když jsem poté slyšela jak umírajícího známého v nemocnici drželi při životě - nutili ho jíst, pít, přitom už ztrácel polykací reflex... nelituji svého rozhodnutí. Posléze jsem mluvila s jedním docentem, který tátu léčil (s jinou záležitostí) a sám mi řekl, že jsme se rozhodli dobře, chemoterapie by mu jen prodloužila jeho trápení