Okolo tohohle věku začaly "blbnout" obě dvě mé dcery, každá po svém.
U té první jsem to možná podcenila, ale tak nějak se to postupem času utřepalo, tu svou cestu si našla (má v sobě jakoby víc vodního živlu, emoce, držela věci v sobě, prožívala je neviditelně), ta druhá má v sobě jakoby víc ohně, výbušnost, s ní jsme si užily víc.
Dneska už bych to připočetla i hormonálním změnám, které se dějí na všech úrovních těla...ale spíš co s tím?
Druhá dcerka byla víc svěřovací, věděla jsem, co ji trápí a spolu jsme odstranily tu nejhorší příčinu (kvůli které se i sebepoškozovala, taky to spadá do tohoto období), pak projevila zájem si o tom, co jí trápí, promluvit s někým cizím, rok docházela k psycholožce, celkem tam byla asi 8x, 10x, stačilo jí to...říkala, že je fajn, že se může jen vypovídat úplně někomu cizímu.
Ale spouštěčem toho všeho byla taky atmosféra u nás doma, u první dcery narození mladších dětí, u mladší pak dcery vztahové problémy doma.

Dá se určitě nějak pomoci...hodně pomáhá i ta důvěra mezi dítětem a někým z rodiny, to, že se s těmi problémy dítě nemusí nikde schovávat.
Vyrovnání se se změnami...to už chce někdy vedení někoho cizího...s kým si dcerka sedne. Jen bych ji nenechávala propadnou hluboko do smutku a sebelítosti, protože to se mi zdá hrozně destruktivní a nic neřešící.
A půjde to, nepodceňovala bych, ale ani bych se nebála...určité věci patří k věku - u přecitlivělého dítěte...ale nechce to podceňovat.
Tyhle děti myslím i najednou hledají smysl života, protože to dětské (tady včetně rodiny) se jim rozpadá pod rukama, všechno je najednou jinak, i to tělo a tak...a ony často nevědí, oč se opřít, proč žít, co dělat, kam směřovat...najednou se cítí na všechno moc samy, bez jistot, bez směru...bez smyslu.
Prostě boří se to dětské a nastává určité "zemětřesení", přecitlivělost je vidět hodně u dětí, co mají v datu narození víc dvojek (jednu dnes má každé dítě ), jedenáctku, šestku...

Dnes je mladší skoro 18 a je moc šťaSTNÁ ŘÍKÁ, NAŠLA SE...O STARŠÍ ANI NEMLUVÍM