Zase ale ti adoptivní rodiče budou mít nejvíc relevantní informace o tom:

- jestli to to dítě vůbec ví
- jestli někdy v minulosti projevilo zájem "kdo byla asi moje máma a proč si mě nenechala"
- asi nejvíc věděj, jaký to "dítě" je a jak by takovou informaci přijalo
- můžou poradit nejvhodnější formu

a nebo taky ne.

Náš významný kytarista Štěpán Rak je synem ruské vojačky, která v roce 1945 přijela osvobozovat Československo. Porodila v Praze, ale o dítě se vzhledem ke svý situaci nemohla starat, a tak ho adoptovali bezdětní manželé. Po válce, když se její poměry zkonsolidovaly, tak se pro něho vrátila, ale oni jí ho už nedali, prý snad spala před jejich dveřmi, ale jeho adoptivní maminka nechtěla o tom ani slyšet.

A nedostala ho, pak měla v SSSR ještě nějaké děti, do smrti na něho myslela, pak mu to snad některý z jeho sourozenců zprostředkoval, ale s ní se snad už nikdy neviděl. (kdysi jsem o tom někde četla, tak snad si to aspoň v obrysech pamatuju).

To je strašně silnej příběh, přiznám se, že si to vůbec neumím představit a chápu i tu adoptivní maminku, že ho nechtěla dát, i tu vlastní, že ho chtěla aspoň vidět (navíc asi byla v době, kdy se ho "vzdávala" v takový situaci, že to ani moc jinak nešlo).

Takže si vůbec netroufám říct, co by bylo správný.