Libiku, děkuji.

Vím, že to možná zní divně, ale zvenku je to asi krutější než zevnitř.

Navíc, i když i to možná bude taky znít divně, tak z mého pohledu "všechno zlé je pro něco dobré". Moji pěstouni mi otevřeli zase úplně jiný svět, a dodali do něj přesně tu část, kterou tam nedodali moji rodiče (aniž by za to mohli, prostě ne každej umí všechno) - jak mají vypadat vztahy k okolnímu světu a k lidem v něm. Rodiče mi zase dali hodně v tom to, že mě vedli ke vzdělání, a obojí pak, že se měli rádi a nebyly mezi nima žádný zásadní vztahový problémy, takže jsem měla možnost zblízka vidět, jak fungujou dvě úplně odlišný dlouhodobý funkční partnerský vztahy, což považuju do života za velmi cennou věc.

V mých pěstounech jsem měla a mám obrovský štěstí a dodnes to považuju za malej zázrak.

Jsem vlastně svým způsobem šťastnej člověk, protože mi bylo dopřáno prožít jakoby dva úplně jiný životy, tudíž mít srovnání a uvědomovat si, kterých věcí je zatraceně dobrý si vážit.

Možná to zní pateticky, ale takto to prostě cítím.