chápu obě strany... jsem notorický nestíhač, abych byla někde na čas, je pro mne fakt problém - v rutinních činnostech (odchod do práce, školy) musím mít stanovený přesný čas odchodu a víceméně pevný harmonogram, ale dodržuje se mi dost těžko... každé narušení mě stresuje... děti kvůli tomu trénuju odmalinka, jak začaly rozlišovat hodiny na digitálním displeji (předchází se o 5 minut, záměrně)... do práce třeba nikdy pozdě nechodím, ale taky nikdy na čas, počítám minimálně s půlhodinou navíc (ale to je i tím, že dojíždíme, takže vytipováno podle dopravní situace)...
takže u muže bych to (dle sebe sama) řešila důkladným rozhovorem, s tím, že musíme najít řešení společně (on musí pojmout za své, že situaci je třeba začít řešit od něj), domluvila se na záchytných bodech, NAPSANÝ harmonogram s přesným časem (vizualizace pomáhá), ideálně umístěným u displeje s časem (děti si to tak zafixují také)... určením PŘESNÉHO času odchodu z domu, s nějakou rezervou (+-20% času potřebného na cestu)... a samozřejmě pevné rituály (jako první vstanu, jdu na toaletu, pak vzbudím děti, jedno jde na toaletu, já si zatím čistím zuby, pak mě dítě vystřídá, na toaletu jde druhé dítě, já mezitím nachystám věci k obléknutí...) prostě opravdu do detailu... zní to ujetě, ale funguje to - ještě se nám zatím nestalo, že by nám třeba ujel autobus
ale jak říkám, v první řadě to musí vyjít z jeho vůle