To je pravda, opravdu se jakoby se vším všudy rozejít je docela záhul a chce to čas.
Já chápu, jak těžké je žít v bytě s někým, komu už záleží na jiném partnerovi, pokud mám já sama k němu ještě vztah.
Strašně to bolí...jitří to ty rány, hlavně jestli se chlap nechová nějak ohleduplně.

Vyhodit ho a nevidět je sice určité řešení, ale není to zdaleka konec všemu.
Jako důležité bych viděla to, abych měla někoho, komu bych se mohl svěřit, o koho se opřít...rodiče, kamarádku nebo tak něco. nebýt na to úplně sama, i když na tyhle emoce je člověk vždycky i hodně sám...na to, co v něm probíhá vevnitř.
Chápu i to, že ONI jsou dva a chtějí ještě tvoje dítě, jediné, co zůstalo jao malá jistota, navíc ONA s holčičkou bude, bude ji ovlivňovat atd...budou se spolu "veselit" a ty budeš doma sama.
Člověk, na kterém ti asi záleželo, je najednou s někým jiným a záleží mu na někom jiném, je tam cítit lhostejnost a touha po tom, aby to hlavně jemu všechno fungovalo.

někdy je možné se snad aspoň dočasně dohodnout, chlap by měl být rád, aby mám jeho dítěte byla v pohodě...myslím, že by tomu měl dát čas a nedrat se vehementně o svoje práva. Ale to chce dohodu....ne nenávist nebo touhu se pomstít, uškodit a tak...
Dohodnout se, a´t si zatím on řeší to své....pomůže vám dvěma, co zatím zůstáváte v tom rozbitém domově...a pomalu vás nechat obě projít tou fází rozpadu. Pokud je ten chlap slušný a má rád aspoň to děcko, docela se to dá. Ale nesmí to být boj.
Dala bych si "požadavek" aspoň čtvrtrok, aby se dala celá ta věc do pohybu...bez velkých akcí...a v tu dobu bych se o někoho opřela. Jasně, že je lepší někdo nezávislý, aby nepřikapával olej do ohně.
Ta doba není jednoduchá, zvlášť pro toho, kdo je opouštěn a je na to všechno sám a míchá se v něm všechno možné...navíc se třeba cítí i ukřivděný, zrazený, samozřejmě nemilovaný a ...navíc ne-sebevědomý.

jinak mám pocit, že existují děti, kterým střídavka fakt ubližuje...ale pak i děti, které nijak extra nezatíží...třeba doma mám jedno děcko, o kterém vím, že by ji zvládlo a možná si ji i poněkud užilo a dvě, pro které by to byla katastrofa. A pak jedno, u kterého si nejsem jista.
A pak ještě jedna věc....čím menší dítě, tím víc se jí ho dotýkají maminčiny emoce a stav její mysli....některé dítě hodně "odezírá", možná tohle je pro některé děti na tom celém nejhorší.