Osvědčilo se mi, aby sport byl opravdu radostí, nechat sítě vybrat sport a jeho úroveň. Dcera (12) se z atletiky, kde měla své silné medailové disciplíny dala na sokolskou všestrannost. A to nadšením, se kterým tam chodí, je opravdové. Strašně jí baví nářadí a gymnastika. Občas si něco zaběhne, raději delší trasu, klidně s dospělými. Ale nechce závodit ve své kategorii a neustále se porovnávat s vrstevníky a sbírat nějaké body. Prostě chce sport dělat pro radost, pro sebe, ale hlavně ne závodit. Když závodila, zdálo se mi, že sport ráda nedělá, teď je to naopak.

U syna byl ještě větší oříšek popasovat se s tím, že závodění není pro něj. Kdekoliv byl, vyhrál nebo byl alespoň na bedně, dali jsme ho na druhý sport jen jako kompenzační, a tam s minimálním tréninkem oproti ostatním začal taky vyhrávat. Po sportovních testech mu vyšly vynikající dispozice k některým sportům. Ale sdělil nám, že ho tréninky a soustředění baví moc, baví ho parta kamarádů, kterou tam má, ale vadí mu závodní stres. A nic na tom nemění, že vyhrává, je to spíš horší. Tak jsem závodění omezili, jenže se to v oddílu nelíbí trenérům. Tak to máme takové otevřené a na otázku, jestli sportuje s nadšením můžu říct, že jo, pokud nezávodí. Ale na to u nás moc kluby nastavené nejsou.