Jsem hluboce přesvědčená o tom, že střídavá péče je výhodná pro rodiče. Ani jeden není umenšený, každý dostane "50% dítěte".
Stejně tak jsem přesvědčená o tom, že pro dítě není ve většině případů nic hroznějšího, než střídavka. Ta totiž vyžaduje plnou spolupráci rodičů (viz případ Monty). To se ale povede jen opravdu vzácně. Většinou spolu rodiče nespolupracují a běda, když se některému z nich narodí další dítě. To původní pendluje mezi dvěma rodinami, je doma všude a vlastně nikde. Nikde nemá to svoje zázemí. Zatímco bezdětní rodiče čekají s "pěkným" programem na dobu, kdy dítě bude u nich, narodí-li se další dítě, to původní může přicházet o bezva program, když je u druhého rodiče a vadí mu to. Atd., atd., atd. Ve světě se v odborném tisku se začíná už oficiálně mluvit o tom, že střídavka není universálním řešením a neměla by se dávat vždy a za každých okolností. Bohužel v ČR je u soudů v módě.