Proč vztahy mezi sebou? Snad spíš naopak, ne? Viz Silicon Valley. Z hlediska rizika těžších forem autismu pro potomky je naopak lepší, když je partner neurotypický.
A tedy podle mě je to lepší i pro toho člověka samotného - soužití s neurotypikem mu velice usnadní odkoukání vhodných reakcí a navíc s blízkým partnerem se dá probrat i vnitřní prožívání a tak AS dokáže třeba porozumět i tomu, co bez pomoci pochopit nedokáže.
Koneckonců, i mně můj velmi neurotypický manžel dost pomáhá (a to jsem jen hraniční, nejsem AS, pouze v nekterých konkrétních charakteristikách přesahuju hranici VF autismu, ale zas v jiných se ani neblížím té hranici). A vlastně i všichni ti moji rodinní příslušníci i kamarádi, u nichž vím či tuším o různých hraničních i plných formách vysokofunkčního autismu, mají neurotypické partnery.
Kde se seznámili - tak nechci být příliš konkrétní, protože moje identita je tu známá a nechci příliš drbat bližní. Ale obecně se většina seznámila na VŠ - se spolužáky či kamarády/kami spolužáků. Někteří přes jisté zájmové aktivity (např. turistika, další něco jako divadlo apod.). Já sama jsem si vedle svého manžela sedla v autobuse Obecně se tedy spíše naše neurotypické protějšky seznámily s námi - kontaktní, extrovertní a usilovní ve snaze o kontakt

Neumím si představit, že bych se s někým seznámila sama od sebe po jednom (dvou, třech, pěti...) setkáních. Ale při opakovaných společných aktivitách (u mě třeba skaut) se postupně z cizích stali méně a méně cizí a pak už se dalo přejít přes tu hranici nekontaktnosti. Tak asi jediná rada pro Tvého bratra může být - provozovat své koníčky nějak v kontaktu s nějakou skupinou (ne trvale skupinově, to je nesnesitelné, ale třeba se scházet při nějakém porovnání, výměně dílů... já se třeba takhle setkávám velmi zřídkavě se svými VF líznutými geology jen při příležitosti předání vzorků, výměny apod.)