já jsem ped cca rokem či dměma psala Libikovi o svém pocitu v době, kdy mi bylo asi 7 nebo 8 , nebo spíš jistotě, a svým způsobem je pro pro mne nejvíc duchovní prožitek, i když je dost racionální, obzvlášť když se vezme v úvahu ten můj tehdejší věk

Měla jsem učitelku, kterou jsem milovala, bylo to kovaná a vášnivá a superaktovní komunistka , a byla to pro mne svrchovaná autorita, adorovala jsem ji, co řekla, to bylo víc než pravda, když chtěla dělit nulou, dělila jsem nulou a ani moji rodiče mi to nevymluvili ---absolutně jsem věřila všemu, co řekla ....jednou nám říkala,že sovětští kosmonauti byli v kosmu a žádného boha tam neviděli, tak bůh není a pamauju i ten intenzivní pocit a tu jistotu, že takhle jednoduché to není a že soudružka učitelka K. nemá pravdu ...prostě jsem to VĚDĚLA (z rodina apod. jsem smerem k víře ovlvnená nebyla), ale prostě jsem vědela, že takto to není.

Když je mi zle, vzpomenu si na tu zvláští jistotu, kterou jsem tehdy měla , úplně neochvějnou ---navzdory tomu, že ve všem ostatním pro mne byla soudružka učitelka K. tehdy absolutní autoritou ...