Přemýšlím, jestli má smysl chodit k logopedovi s dvouletým dítětem, nebo je to ještě moc brzo. Okolí mi říká, že to určitě přijde časem, ae já začínám být kapku nervózní...
Situace - holčička dva roky a čtyři měsíce, nemluví, umí cca pět slabik, z kterých seskládá tak dvacet slov (část z nich je zcela unikátní vlastní jazyk typu jája je knížka, bába je hřiště atd.), pak používá ještě nějaká gesta, ale to je všechno. To málo, co řekne/ukáže, spojuje do vět (podává mi sušenku a říká "máma to ham ne" - jakože jí to nemám sníst). Rozumí všechno, ale jí samozřejmě nerozumí nikdo nic, jenom já a manžel. Jí to nevadí, cizí lidi ji nezajímají, jeví se dost introvertně, ale to má asi po nás.
Nechce mluvit, nic neopakuje (ani to myslím nikdy nedělala). Tvrdí (pokud to chápu dobře), že mluvit nechce, protože je žába (miluje žáby) a žáby kvákají, tak ona bude taky jenom kvákat
Miluje knížky, vydrží půl hodiny poslouchat čtený příběh s pár obrázky. Když se jí ptám na děj, dokáže smysluplně odpovídat (pokud ty odpovědi může ukázat, samozřejmě). Skládá složitý puzzle, hraje pexeso, má skvělou paměť, slušně se orientuje v prostoru, nepřijde mi blbá.
Chápu, že děti jsou různý, ale jsem z toho dost nervózní. Děti stejného věku v okolí konverzují ve větách, recitují a zpívají a vůbec, a moje dítě furt akorát staví puzzle. Mám s ní někam jít, nebo je to brzo a vyroste z toho?
(poraďte mi, nebo mě aspoň pobavte, protože momentálně mám pocit, že mě z toho klepne, hlavně z těch žab, máme doma všechno zelený)