Já myslím, že dobrý psycholog bude úplně stěžejní, pokud dceři sedne a bude vědět, jak na ni...a nějakým způsobem ji povede.
To už bych brala jako volání o pomoc...a určitě si myslím, že je to i o tátovi, to bych se vsadila. Naše dcera měla v jednu chvíli velký problém (sebepoškozování), taky se za tím skrýval táta, akorát ona si to ani neuvědomovala...jako v hlavě, vyplynulo to na povrch v jednu chvíli, kdy mi jakoby dovolila, abych se s tím zabývala.
Její obrovská frustrace, hormonální přetlak, myšlenkový přetlak, nedokázala se s tím sama vyrovnat a poměrně dlouho se nechtěla ani otevřít. My se psychiatrii vyhnuli, ale ona hodně věcí jakoby rozumově chápe, dá se s ní hodně dobře pracovat, když chce.
A taky prošla fází, nač je život, a proč žijeme a že to nemá smysl a že lepší by bylo nebýt...teď po tom už není ani památky .
Sama si asi neporadí, ideální by bylo, aby se s jejím otcem našli, nebo aby ona nějak zpracovala to, že pro něj nebyla a možná teď není (až tak) důležitá, že mu nechyběla, že za ní nestojí...atd.atd.