Grainne, zažila jsem paní, co měla problém s tatínkem, ten byl už po smrti...nebylo to úplně dobrovolné povídání, bylo ve stádiu "testu", ale téma si vybrala sama.
Těsně před tím, než by k vyrovnání a odpuštění došlo...a fakt se k tomu schylovalo, se najednou paní jakoby "probrala" a ztuhly jí rysy, z táty a taťky byl opět rázem otec...a jen zasyčela - nikdy, nikdy mu to neodpustím, protože nechci, chci, aby trpěl...
A přitom to bylo opravdu subjektivní provinění...a táta jí přišel o to odpuštění poprosit nemocný chvíli před smrtí...popisovala mi ho stojícího venku pod schody. Poslala ho pryč...

Jo, lidi to mají různě...