"Nevím, jestli odpustit, spíše se s tím naučím žít tak, aby mě to už neovlivňovalo. "

Ale i to je svého druhu odpuštění, ne?

A myslím si, že to je žádoucí bez ohledu na to, co dotyčnej proved a jestli toho lituje, a zcela bez ohledu na toho dotyčnýho (ten může klidně táhnout třeba k čertu).

Jde o to, aby se člověk celoživotně neužíral tím, že mu někdo proved třeba děsivou a sprostou sviňárnu, kvůli který má plný právo bejt naštvanej a ten druhej se mu třeba nikdy neomluví a nikdy to neuzná a napravit to nejde.

Protože sice má na tu naštvanost právo, ale když už se to stalo a nedá se to odestát, tak nač si ještě kazit zbytek života tím, že se v tom bude pořád patlat a rozebírat to?

S tím "pachatelem" klidně už nemusí promluvit ani slovo, a přesto i to budu považovat za svého druhu odpuštění (kvůli tomu, že on sám dokáže se v tom už nepatlat, ale jít dál. A to je podle mě myšlený tím, že člověk "odpouští kvůli sobě", protože žít do konce života tím, že mi někdo proved nějakou sviňárnu, neustále se tím zabývat a vracet se k tomu, prostě není zdravý)