Persepolis, máš naprostou pravdu. Tohle nejsou věci, které člověk musí pochopit... To se musí zažít, chodit v podobných botách.
Moje máma byla taková Marcela. Měla jsem s ní posledních pár let vztah, jako měla Marcela se synem. Podle mě (tehdy, před 10 lety), mohla máma udělat víc - aby nespadla do dluhů a tím nedošlo k lavině událostí, kterou mohla vyřešit už jen mámina smrt.
Ovšem - když jsem prošla tím, čím ona (vlastně ani zdaleka ne, protože ona byla na vše sama), když jsem viděla syna v umělém spánku zápasícího se smrtí(jako ona mého bráchu) a když trávím více času s mentálně postiženým bráchou, se kterým ona žila posledních 20 let (třeba Vánoce brácha tráví u nás) - a vidím tu bezmoc, cítím často odevzdanost a jsem vyčerpaná, jako bych tu byla sto let.... No prostě vím. A je mi to líto.
Moje máma si nikdy nestěžovala. I když žila na ulici.

Včera mě ta Marcela úplně převálcovala. Jak šla na JIP za synem, to mi přišlo už opravdu na jednu ženskou moc.