Ropucho,
tak někdy ani nesděluješ starosti, ale jen tak plkáš o všem, to fakt záleží na konkrétní osobě. Třeba moje máma je typ jak píše Kambala o sobě, ta je schopná se bavit s úplně cizím člověkem i o věcech, který si běžně lidi nechávají pro sebe, ale s tím se asi musíš narodit.
Mně někdy přijde (i tady na Rodině), že dost lidí to plkání bere automaticky jako nějakou stížnost, ale když se sejdu s kamarádkou nebo si voláme po měsíci, dvou... no tak prostě řekne všechno, i to, že třeba syn prolítl u maturity nebo jim někdo otrávil psa, je to sice negativní věc, ovšem já to neberu jako stížnost, to jsou informace o životě a v životě se dějou i takový věci.
Být furt jen rozjásaně pozitivní nebo naopak jen depresivní je mi vždycky trochu podezřelý. Lidi to obvykle mají namíchaný obojí, podle povahy a situace.