Tak ja jsem celozivotne jako tva dcera, puberta byla opravdu nejhorsi, celkove doba temna, neslo mi ani o zadnou skolu, neslo mi o nic. Kdyz s edivam zpetne, tak si rikam, ze nejaka pomoc by tenkrat byla dobra, ale zase pokud by to znamenalo s kymkoliv mluvit, nedej Boze o mych pocitech, tak to by stejne nevyslo, to by neslo ani ted, to proste neprovozuju.

Ja bych s AD byla velmi opatrna, tristni zkusenosti v rodine od rozjeti epilepsie po ruzne neurologicke zmeny, manzel po lecich na AADD poskozene srdce. Verim, ze vetsine lidi se nic nestane, ale ty vedlejsi ucinky jsou skutecne.

Dceri drzim palce, nechala bych ji rozhodnout, rozhodne bych ji to nenutila.