Reakce na vedlejší diskusi o "blbém dítěti"

Myslím takový ty rodiče " naše Maruška je nadprůměrně šikovná na gymnastiku, Vašíček je geniální na matiku, dostal se na gympl jako první v pořadí a mohl si vybírat a určitě z něho bude pan doktor, Věruška je moc hezká, dokonce už vyhrála casting do reklamy na jogurt a děti jí to ve škole záviděj..."

Znáte lidi, co to dělaj? Vadí vám to? Jak na to reagujete? A jak mluvíte vy sami o svých dětech?

Já se přiznám, že mi vadí:

- když dotyčnej mluví furt jenom o tom svým děťátku a to vaše ho nezajímá, protože vás má jen jako rezonanční desku k tomu, aby se sám moh vykecat
- když o něm mluví v superlativech a porovnává ho s okolím tak, že ten jeho z toho musí vyjít nejlíp (nevadí mi, když konstatuje, že mu dobře jde matika, vadí mi, když řekne, že je v matice nejlepší z celý školy a přilehlýho okolí, a mluví o NADPRUMĚRU, leda by to bylo fakt pravda, a i pak mě tam píchne osten z toho NADPRUMĚRU)

Naproti tomu mi nevadí, když o něm řekne, že mu to či ono jde a že ho to baví, to považuju za normální a ráda to slyším.

Uvědomuju si, že pod vlivem těch "nekritickejch chváličů" mám trochu zábrany moc mluvit o svých dětech a o tom, když se jim něco povede, což mi přijde zas vůči nim trochu škoda, protože asi každýmu je příjemný, když je rodič na něho aspoň trošku pyšnej (a spousta lidí naopak popisovalo, jak jim v dětství vadilo, že je matka ani nepochválila).

Asi si tímhle i trochu třídím myšlenky, protože mi z toho leze, že člověk klidně o svým dítěti mluvit hezky může, aniž by se stal otravným postrachem společnosti, ale musí to mít nějakou míru a nesmí se to povyšovat. A musí se pozajímat i o to vaše.

Jak to vnímáte (a děláte) vy?