Buď takové lidi nepotkávám, nebo působím jako jeden z nich .
Pokud jsem o prostřední dceři napsala/řekla, že je nadprůměrně chytrá, tak jsem to nemyslela jako chlubení se, spíš jsem o tom mluvila ve vztahu k jejímu vlastnímu perfekcionalismu a povaze, že to vnímám rozporuplně, nebo je mi líto, že má takovou výbavu a přesto sama se sebou není spokojená.
Taky jsem asi týden mluvila o tom, že nejstarší dcera napsala nejlepší písemku ze třídy, prostě proto, že jsem z toho měla strašnou radost, po těch x měsících trénování té pitomé násobilky. Vůbec mě nenapadlo, že tím někoho můžu popouzet.