Šuplíku, to máš těžký.
Já jsem teď několikrát ležela v nemocnici poměrně dlouho. Několikrát jsem byla i na emergency,kam vozí pacienty rychlá.
Ti staří lidé jsou mnohdy úplně dezorientovaní. Nedokážu říct nakolik je to stavem třeba demence a nakolik je to třeba bolestí a neznámým prostředím. Co je,ale fakt,že to není jednoduché ani pro ně,ani pro zdravotníky ani pro spolupacienty.
Třeba přivezli starou paní,která neměla doklady,neměla telefon,nevěděla kontakt na svoje děti a nebyla k utišení. Celou noc křičela bolestí,ale i tím zvedněte mě,položte mi tu postel, chci čůrat,nechci čůrat atd. Nedala si vysvětlit,že léky,které jí lékař podal musejí zabrat,až za chvilku.
Sestřičky kolem takových pacientů kmitají celou noc, spolupacienti nemají šanci usnout,protože je hluk a musí být na pokoji světlo,když sestřičky s pacientem pracují. Je to peklo pro všechny.
Zažila jsem to na oddělení několikrát. Pořád to bylo více méně stejné . Pláč,křik,nadávky, dezorientace. A ani nejmenší snaha o spolupráci. Těžko samozřejmě soudit nakolik v tomhle stavu je ještě spolupráce možná,když je ta osoba v klidu.
Na jednu stranu se člověk snaží si říkat, je to stará osoba,kdyby to byla třeba moje babička taky bych chtěla,aby se o ní někdo postaral a na druhou stranu,když je člověk třeba po operaci mozku, tak toho má sám plné brýle,aby to ustál.
Nějak se mi nechce věřit,že by třeba v nemocnici,kde jsem ležela já někdo takovou starou pani pustil samotnou. Mě nepustili ani z postele na wc ze začátku. Musela jsem zdrhat a pak jsem si to schytala. O tom,že bych si zašla do bufetu nebo i s někým nemluvě. Nakonec mě manžel jako chrobáka tlačil na vozíčku. :-D Ani domů pacienta nepustí, pokud si ho někdo nevyzvedne osobně u dveří oddělení. Na tom jednom oddělení by mě nepustili na tom druhém jsem ukecala,že dojdu jenom k bráně a tam mám odvoz,což byla pravda. Ale tam už mě sestřičky znali a věděli,že nekecám. Jinak vím,že i pacientům - pražákům sanitku volali pokud neměli odvoz. Tedy viděla jsem to jen u těch starších.