Jsem Tvůj člověk. Na lyžích jsem schopná zvládnout svah, kde se učí tříleté děti, jinak se bojím. Nelyžuju nic moc, ale horší je psychika, na lyžích jsem srab. Hory si ale docela užívám. Občas se na lyže postavím, plužím si svou "rychlostí", párkrát jsme byli ve Francii, kde na tyhle moje svahy nebyla ani potřeba permanentka. Chodím klidně sama na dlouhé procházky, i někam popojedu busem. Moji chlapi stejně jezdí někde na černé sjezdovce a já jsem na těch nejjednodušších svazích stejně většinou sama, občas si dáme rande někde v občerstvovně u sjezdovky.

Měli jsme vždycky štěstí na ubytování i s jiným vyžitím, například bazénem, nebo byl přístupný bazén veřejný.

Běžky je dobrý nápad, pokud ráda běžkuješ.

S cenami půjčovného neporadím, lyže mám, koupené před lety v bazaru, už bych asi za půjčovné za ty roky asi zaplatila víc.

Jinak postavila jsem se na lyže po víc jak 20 letech, když začínal lyžovat syn. Učila jsem se jako dítě na dřevěných lyžích, měla jsem šněrovací boty a snad jsem začínala s vázáním kandahár. Pak jsem leta nelyžovala, občas trochu běžky. A carvingy jsou přece jen něco jiného než to, na čem jsem se učila.

Instruktora zkus, já bych potřebovala spíš psychoanalytika.

Jinak potvrzuju, že v Alpách si skutečně ve většině středisek najde svah každý.