když tě tak čtu, úplně na mě dýchla vzpomínka, jak jsem o prázdninách u babičky a v pokoji si čtu v jejích románcích pro slečny z doby první republiky... ten tvůj postoj raněné laně, co plaše mrká předlouhýma řasama a čeká, až ON přijde a odvede si ji do svého království, ten pocit, že jedině ON naplní tvůj život, že ON pozná, že jsi tu pro něj a neodolá té myšlénce tě spasit...
za mne platí, že dokud se nenaučíš žít sama se sebou, nebudeš se mít ráda a nepřijmeš sebe sama, bude se ti hledat ten pravý těžko... a nezáleží na tom, kolik kaváren vymeteš...