Ano, máme osobní zkušenost-jeden syn se nám narodil a druhého jsme si přivezli z "kojeňáku".
Adoptovanému je nyní 12, je u nás v rodině od miminka a máme jen samé pozitivní zkušenosti.
Je prostě úžasný.
Jestli je narození miminka zázrak,pak adopce je pro mě zázrak na druhou (to, že jsme se vůbec našli, potkali...)
Obě děti od malička o adopci vědí. A ano, byly krušnější chvíle, kdy to syn hodně řešil (že byl nechtěný, odmítnutý, opuštěný...).
A to navzdory tomu, že jsme o biologické matce mluvili vždy jen dobře a často mu opakujeme, jak moc jsme po děťátku toužili a jak moc chtěný a očekávaný byl námi.
Určitě se tím bude znovu a znovu zabývat. Tak to prostě je. Každý si neseme své břímě.
Jedno bych chtěla zdůraznit: krev opravdu není voda a to je dobře! Záleží na vás, zda se toho budete bát, nebo se na to těšit
Pobavte se s manželem o tom, zda je to problém, že dítě bude jiné než vy.
Ani u biologicky vlastních dětí není jasné, jak se geny "namixují" a jak moc podobní si budete.
Není to naopak příležitost a výzva?
Můžete s ním poznat jiné a nové obzory, které by vás nikdy nenapadlo okusit.
Může vaši rodinu obohatit a rozkošatět, jako se to podařilo našemu synkovi.
Držím vám moc a moc palce!