Moje extrovertní máma mě nutí ještě teď
, proč nastupuju do autobusu jako poslední (nejsem tak nesmělá, ale nechci mít žádný interakce s lidma), proč si v čekárně sedám do rohu a nestepuju u dveří ordinace, až někdo vyjde, neptám se všech, kdo je v ordinaci a kdo je na řadě, radši sleduju dění z koutku, proč se nezeptám, kde to je, když bych si přitom mohla s deseti lidma postupně tak krásně pokecat, kam jdu a proč a jdu si radši podle nápisů.
Prostě se mi nechce.
Jsem šťastná, že jsem dospělá a už je to jen velice výjimečně, strkala mě všude celý dštství.