Přiznám se, že i když mi není 60+, měla jsem takový (zpátečnický) názor.
Ale v posledním roce, a včera definitivně, jsem ho změnila. Oblíbily jsme si s dcerou "divadlo v kině", tj. přenosy z londýnských divadel. A tam člověk vidí věci - Hamlet v džínách, Ofelie s foťákem, Salieri tmavé pleti... A včera. Inscenace Shakesperova Julia Cesara, pojatá jako současné politické drama. Cesar jako politik v kvádru, Brutus jako jeho nadějný spolustraník, Cassius jako žena, místo dýk pistole... A bylo to fantastické, povedlo se to. Celé to drama, o které šlo, tam pořád bylo. A člověk si uvědomí, že na těch kulisách vůbec nezáleží, že lidi jsou pořád stejní, přátelství, faleš, závist, pořád stejné.
Moje odpověď tedy je, že moderním inscenacím starých divadelních kusů fandím. Někdy se to třeba tak nepovede, ale určitě to stojí za to a má to co říct. I v Národním, samozřejmě.