Chápu, že pro její blízké je to těžké a smutné, ale má na to právo. Rozumím jí, v sobě to mám nastavené podobně. Kdo ví, kolik životních bojů ma za sebou, třeba už prostě nemá chuť do dalšího. Zrovna léčba rakoviny je plná utrpení a hrozných vedlejších účinků. Nedivím se, že to někdo nechce podstupovat. Sama jsem připravená sepsat dříve vyslovené přání, hned jak se všechny děti postaví na vlastní nohy. Doufám, že ho blízcí budou respektovat a odpustí si citové vydírání. Teď bych ještě bojovala. Později spíš ne. Užila bych si zbývající čas s nejbližšími, nechtěla bych ho promarnit v nemocnici. Možná bych zkusila alternativu. Nebránila bych se, pokud by stačila operace. Ale chemoterapii ani ozařování ne. Možná by klasická léčba zabrala a dala by mi čas navíc, ale z mého pohledu by ten čas byl příliš draze zaplacený. Na druhou stranu obdivuji všechny, kdo do toho jdou. Asi málo lpím na životě, ani netoužím po dlouhověkosti. Stáří může být krásné, když je člověk soběstačný a zdravý. Ale kdybych si mohla vybrat, nechtěla bych se dožít stavu, kdy třeba nepoznám vlastní děti. Smrti se nebojím, svým způsobem je pro mě pozitivní. Samozřejmě je mi jasné, že nikdo neví, jak se ve které situaci zachová. Pokud ta situace nastane, třeba sama sebe překvapím.