...a myslím, že nejvíc se kritika dotýká lidí, kteří si sami moc nevěří.
Někdy si taky všímám, že některé věci, aniž jsou tam myšleny, dotyčný na sebe kriticky vztáhne.

Někdo tu psal, že naše generace se jako děti hodně setkala s kritizujícími rodiči...já taky. Rodiče se zaměřovali spíš na to, co jsem udělala špatně a kde jsem nebyla úplně perfektní. Chvály bylo opravdu velmi málo. Pak to sebevědomí a jistotu a víru sama v sebe člověk musí opravdu hodně těžce získávat životem, prostě si uvědomovat svou hodnotu, i přes to, že třeba dělá chyby, děláme je každý... .

Pak můžem i tu pozitivní kritiku vnímat jako určitý přínos...a ne jako známku toho, že jsme špatní a nemožní. A nemáme ani tendence ani chu´t se s druhými dohadovat, zda jsme v právu a máme pravdu, nebo ne...protože je to prostě většinou úplně jedno.