Z jídla taky nic. Možná ta smetana pod hliníkovým víčkem u mléka ve skle.

Spíš mi tak nějak chybí ta radost, když si člověk koupil něco, na co se dlouho těšil. Nějaká LP deska, na kterou se člověk chodil ptát do Supraphonu měsíc, a když přišla, vystál si frontu. Ale pak měl poklad, který se jen tak neomrzel.
Nejsem boháč, ale víceméně si koupím, co potřebuji. Žádné prodlužování napětí. Stejně to bylo s džínovou bundou, kterou jsem si koupila z brigády. Nosila jsem jí, dokud se nerozpadla. Tohle mé děti asi nezažijí, mají v podstatě všechno.