Krásný Den matek všem.
Těch vzpomínek je mraky. Těžko vybrat jen jednu. Když zavřu oči, tak se mi hned začnou vybavovat útržky mnoha dovolených a zážitků s dětmi. Jsem sysel na vzpomínky, tak mám schované úplně všechno. Jejich vlasy z prvního stříhání, jejich vypadané zuby, obrázky a keramiku od školky až do té chvíle, kdy mi něco vyrobili. Stačí jen sejít do sklepa a otevřít skříň.
Když vytáhnu fotky a vidím rozesmáté obličeje našich dětí tak mi to dává pocit, že jsme snad jako rodiče neselhali. Snažili jsme se jim dávat to nejlepší co jsme uměli. Návod na výchovu a obsluhu dětí jsem při jejich narození nedostala, tak holt člověk dělá, co umí.
Dnes mi oba udělali radost, že nezapomněli.

A nejhorší historka s dětmi se nám asi stala na moři,když nám uprostřed plavební dráhy trajektu chcípnul člun. Kromě našich dětí tam na tom člunu bylo ještě asi 6 dalších dětí. To člověka trošku vyděsí. Nicméně manžel se chopil vesel a na ten břeh nás všechny dostal. Blbé bylo to,že loď parkovala na otevřeném moři a nebylo,jak jim dát zprávu a na lodi jiný člun nebyl. Na břehu jsme děti vyslali na zmrzlinu, já se svlékla do spodního prádla a hupla do moře,kde jsem držela člun a manžel se pokoušel zjistit,kde je záhada. Děti se zmrzlinou se mi ze břehu posmívali,že tam pobíhám ve spodním prádle. No co jeli jsme na zmrzlinu a ne plavat,tak jsem plavky neměla. Manžel zjistil,že nic nezjistí,tak sehnal někoho,kdo nás odtáhl na otevřené moře k lodi. Blbé bylo to,že už byla naprostá tma a jeli jsme na naprosto neosvětleném člunu. Pro děti velké dobrodružství,ale já jsem měla trochu strach,protože tam má člověk odpovědnost nejenom za svoje děti,ale i za ty svěřené. OD té doby jsem vždy při cestě na pevninu měla v kabelce svítilnu. Podobných historek mám víc a tak mě moře vycvičilo,že je opravdu potřeba mít respekt .