Mám syn, kterému v 1.třídě změřili IQ na 152. Na základní škole se nikdy nemusel doma učit a přesto měl jedničky. Hrozně se nudil. Učitelka v 1-2. třídě to řešila tak, že mu dávala třeba z matematiky příklady navíc. Byl klid. Ve třetí třídě dostal novou učitelku a hned byl problém. Práci navíc mu dávat nechtěla (prý musí ke všem dětem přistupovat stejně) a tak stále dostával poznámky na téma - ruší vyučování. Škola se mu poměrně rychle znechutila, stále jsme poslouchali, že je tam strašlivá nuda. Následně nastoupil na 8G. Chvíli to vypadalo o moc lépe. Jenže i tady se ukázalo jeho velké nadání na matematiku, fyziku, chemii. Rozdílný je přístup profesorů k němu. Například chemikářka mu už zakázala se v hodinách hlásit. Prý je to zbytečné, ví, že všechno umí. Kluk se v jejích hodinách nudí a následně bohužel zlobí. Perfektní je matikář. Dává synovi úkoly navíc. Občas s ním i diskutuje o synově originálních řešeních některých úloh. Nesráží ho, podporuje ho. Syn matematiku miluje. Nejhorší situace je ve fyzice. Syn o profesorce mluví dost nelichotivě, v hodinách ji prý občas i opravuje a zbytek třídy si tak všimne chyb, které profesorka udělala. Marně mu doma vykládám, že chyby ve výkladu má přejít mlčky a nedráždit vyučující, že si je jen poštve proti sobě.
Proč jsem to všechno tady napsala? Pro podporu nadaných dětí není třeba vymýšlet hned nějaké nové osnovy. Stačilo by, kdyby se vyučujícími stávali lidé, kteří se umí vžít do kůže nadaných dětí. Nepodrážet je, ale podporovat.