Pořád tak úplně nechápu, v čem je problém, ale tipla bych si, že se do toho těm dětem prostě moc sereme. Jestli ono není lepší to nechat na nich.
Přemýšlela jsem, jestli se za mého dětství, kdy jsme fakt courali po cizích domácnostech denně něco podobného vyskytlo a jo, vzpomněla jsem si, že se k jedné kamarádce "nesmělo", dokud bydleli v paneláku a návštěvy přijímali, až když se přestěhovali do domu. Jako malý holky jsme to naprosto neřešily. Prostě jsme šly jinam. A nebylo to podmíněné žádnou reciprocitou nebo domluvou rodičů, záleželo to na tom, jak jsme se my samy dohodly. Tam, kde byly vztahy bližší taky fungovaly zmrzliny, chaty, výlety, kde ne, nikoho nenapadlo se na podobnou akci cpát. Rodiče mojí nejlepší kamarádky měli chatu za městem, byla jsem tam mockrát, a protože my žádnou chatu za městem neměli, nikdo neřešil, že jí to "nemůžu oplatit".
Blízké kamarády jsme prostě brali jako rodinu, na nějaké formální tanečky si nikdo nepotrpěl. A myslím, že syn to má dost podobně, i když já se s rodiči jeho kamarádů nestýkám. Občas z něj vypadne, že byl s tím a tím kamarádem za jeho babičkou nebo na nějakým výletu, případně že tam spal; když šel omylem do školy v den ředitelskýho volna, tak se nevracel domů, ale šel zazvonit na kamaráda, co bydlí u školy a normálně dostal od jeho maminky snídani, protože rodiče zrovna snídali a chystali se do práce. To funguje tak od těch 10 - 11 let. Jediná situace, kdy nějaký rodič něco řešil bylo relativně nedávno, když jsme byli mimo republiku a syn si chtěl vzít domů partu na přespání, to mi volala maminka jednoho kluka, jestli o tom vím, že jí syn v tomhle směru jednou lhal, tak si to chce ověřit. Jinak si to fakt děti řešily samy.