Bohuzel. Na zacatku 90. let mi na ni zemrel deda, pred rokem tata. Dedovi se tehdy diagnoza zatajila a byl uz lecen pouze paliativne.
Tatovi bylo 65, diagnozu znal. Pres pocatecni zdeseni z pristupu lekaru jsme zmenili nemocnici, sehnali lepsi lekare pres znamost. Tata byl operovan, vypadal ciste, dobre se adapoval na zivot s jednou plici, zlepsoval se, nadsene planoval navrat do prace na maly uvazek. Bohuzel po par mesicich najednou nekolik metastaz, rychle zhorseni, nezvladl uz ani dokoncit radioterapii, chemoterapie uz neprichazela v uvahu. Zemrel 9 mesicu od zjisteni diagnozy. Stale s tim nejsem srovnana.
Bohuzel je to blba diagnoza se spatnou prognozou, ale jsou pripady, kdy pacianti po zjisteni diagnozy zili jeste dlouha leta - treba byvaly prezident Havel. Pokud je mozna operativni lecba, je to to nejlepsi, co vam mohou v soucasne dobe nabidnout. Konzulovala jsem to tehdy na vice spickovych pracovistich - nechavala jsem preposilat zpravy i snimky. V navrzich lecby panovala jasna shoda. Vyhodou samozrejme je, pokud je pacient jinak relativne zdravy a prestal kourit, pokud byl kurak.
Moc ti preji, at to dopadne nejlepe, jak je mozne.