Zažila jsem sama na sobě, jaký to je, když jsi dítě a pečující osoby mají pocit, že pokud druhý den nemáš z alergie viditelné následky, tak o nic nejde. Ono to není že jen pálí pusa nebo jen slzí oči, intenzita může bejt tak velká, že by sis rozmlátila hlavu o zeď, aby to přestalo, ale není na tobě celkem nic vidět a druhému, který to nikdy nezažil, nezprostředkuješ zážitek, jak šílený to může být.
Jsem i rodič alergickýho dítěte a fakt jsem si nepřála, aby to zažívalo.
Přesto nežilo ve sterilním prostředí. Dá se dobře kombinovat rozumná léčba a rozumná míra zátěže alergenama. Nikdy jsem dítě nezavírala do skleníku. Měli jsme a máme zvířata, jezdili jsme ven do přírody atd atd. Přesto - kontaktní a potravinový alergeny by mi u ní opravdu vadily, protože těm se dá snadno vyhnout. Nutit dítě pomáhat se senem, když má alergii na prach a na pyly trav, je stejná hovadina, jako když se tehdy naši rozhodli, že si na ten svůj červnovej kašel a rýmu musím natrhat lipovej květ (lípa je můj úplně nejsilnější alergen)...
Takže jo, já bych to s tchány řešila, ne nějak ošklivě, ale snažila bych se jim fakt vysvětlit, jak se věci mají. A kdyby nepochopili, tak bych se snažila, aby tam dítě nikdy nebylo samo.