V neděli to bude měsíc... loni pod stromeček jsme dostali diagnózu a vzdor nadstandardní péči špičkového pracoviště to nezvládl... chemorezistentní neoperabilní agresivní tumor... Měly jsme s dcerou možnost být s ním do poslední chvíle, až do posledního vydechnutí...
Přesto mám pocit, že jak čas plyne, je to těžší - alespoň pro mě. Dceři je 18, ve škole jí vyšli vstříc, uzavřela si známky a zůstala doma, cítí se líp než ve škole. Pobyla jsem doma 14 dní, týden do pohřbu a týden po. Teď jsem v práci, ale pouze fyzicky, moc se mi nedaří se soustředit a něco vytvářet.
Praktik mi dal AD, zatím jsem nezačala, paradoxně jsem myslela, že to zvládnu, že by to mělo být postupem času lepší, ale nezdá se mi. Vím, že měsíc je krátká doba, ale začínám mít dojem, že to prostě nedám... Mám obrovské výčitky, že jsem měla udělat víc, sehnat jinou léčbu, lepší péči - byť racionálně vím, že co šlo, doktoři zkusili a udělali... Půl roku jsem trávila cestami do špitálu, do toho přecházela na novou práci, byla v obrovském stresu a viděla, jak ho opouštějí síly...
Obrovsky mi chybí, na každém kroku. Nejsem schopná uklidit nebo schovat jeho věci, pořád má v botníku boty a bundy na věšáku... Nevím, jak budu dál žít, s kým budu sdílet všednodenní starosti a radosti. Mám kamarádky, které se mnou poctivě prošly celým půlročním děsem, jsem jim vděčná, ale muže mi to nenahradí. Vztahy v širší rodině nemáme dobré, byli jsme taková samostatná buňka a žili si dost pro sebe. Dcera to má hodně jinak, moc o tátovi nemluví, není lítostivá, mě naopak rozbrečí každá zmínka, písnička... A není to ani lepší, když jsme spolu, paradoxně, tím, že každá má potřebu to prožívat jinak, si spíš komplikujeme situaci.
Pomůžou antidepresiva překonat tu nejhorší dobu? Psycholožka mi je nedoporučila, že jen přehluší období, kterým si má člověk projít a uzavřít ho, že se pak ta neodžitá bolest vyvalí někdy později... Nevím, jsem laik. Jsem jen nepředstavitelně nešťastná, zoufalá a prázdná...