Je to děsný a hrozím se toho,jestli tato situace v budoucnu nastane a já budu ta,která přežije manžela.
Máš při vší smůle ještě tak trochu možná výhodu těch kámošek,které to martirium alespon částečně prožívaly a řešily s tebou, já si nikdy na takovéto dívčí svěřování se nepotrpěla a jinak jsme s mužem taky samost.bojová jednotka,naše dosp.děti už mají své životy jinde,byť s nimi jsme v kontaktu.

Mladí lidé tyhle tragédie prožívají úplně jinak než dospělí,navíc je to i o povaze.

Akorat bych dceru asi příliš nepodporovala v tom se v tomto věku stranit kolektivu vytrvale a být sama,nakonec píšeš,že to není moc dobré když jste spolu doma a každá jste v té své ulitě.

Do AD bych se bála jít,může ti to přinést i další problémy; tohle je prostě stav,který si musí odžít téměř každý z nás,bohužel nic vyjímečného a tak je třeba se k tomu postavit a v duchu si to opakovat.Takže truchlit,smutnit,brečet ano,ale nebrat to tak,že je to pro tebe konec světa - jelikož máš dceru,která ještě studuje a potřebuje tě a ani bys jí tohle přeci nemohla udělat,takhle ji komplikovat život,tak už jen pro to se musíš sebrat,nelitovat se tolik;máš chut to zabalit - to znamená co? Kdo bude platit složenky? - takže nemůžeš se chovat tak,abys o práci přišla,pak to teprve asi bude šupec.