Kate, bývaly doby, kdy jsem měla pocit, že když někdo na mě reaguje podrážděně, tak k tomu má určitě důvod a že jsem něco udělala špatně (třeba ve škole kamarádka urážející se bez zjevné příčiny a odmítající říct důvod, ale naznačující něco v tom stylu "něco jsi udělala špatně, co to bylo, na to si musíš přijít sama").

Přijít na to, že to není v žádném případě můj problém, mi chvíli trvalo. V dospělosti mám asi štěstí na lidi, protože to na mě skoro nikdo nezkouší. Ale ve dvou případech, kdy to zkusili, to bylo velice nepříjemné, i když člověk racionálně tušil, že si můžou trhnout.

A naštěstí jen z doslechu vím o lidech, kteří si dokázali vykřičet výhody, které jiní neměli, jen na základě toho, že když to nedostali, byli velmi nepříjemní a neodbytní a schopní i škodit (a podotýkám, že to nemá nic společného s žádnými menšinami).